Orwellův proslulý román 1984 jsem četl již před několika lety, zato o dalších
antiutopických dílech jsem se dozvěděl poměrně nedávno. A přestože jsem myslel,
že Orwell na tomhle poli shrnul vše, hrubě jsem se mýlil. O tom mne přesvědčil
Aldous Huxley a jeho Konec civilizace.
 |
| Výstava Brave New World v DOXu Zdroj: http://www.noramb.cz/ |
Už je to delší dobu, co na České
televizi běžela reportáž o výstavě v pražské galerii DOX. Výstava s ironickým
názvem „Skvělý nový svět“ se věnovala tzv. dystopiím (či antiutopiím,
chcete-li). Postavena byla na třech ikonických dílech tohoto žánru: Orwellowě
1984, 451° Fahrenheita Raye Bradburyho a Konci civilizace od Aldouse Huxleyho.
Když jsem měsíc poté Huxleyho knihu zahlédl v mém oblíbeném hořickém
antikvariátu, nečekal jsem ani chvíli, knihu si pořídil a s chutí se
pustil do čtení.
Kniha Konec civilizace (v
originálu Brave new world) nás bere
do daleké budoucnosti. Píše se rok 2540, tedy podle místních 632 po Fordu.
Společnost je organizována pomocí sériové výroby, a to nejen strojů, ale také
lidí. Člověk zde touží pouze po pocitu štěstí, který je zajišťován za pomoci
pocitových filmů bez příběhu a opojné látky somy. Vše je unifikováno, lidé
nestárnou, sex není prostředkem reprodukce, nýbrž psychického rozptýlení, lidé
jsou pěstování v továrnách a jejich role ve společnosti je precizně
určována pomocí predestinačních středisek. V tom londýnském pracuje
Bernard Marx, jeden z hrdinů tohoto románu. Bernard Marx je jiný. Chyba v predestinačním
procesu způsobila, že neodpovídá obecným standardům jeho kasty. Vyloučení a
ponižování způsobilo, že začíná pochybovat o systému, ve kterém žije.
Mou duši badatele a cit pro detail
nadchl autorův podrobný popis Střediska pro predestinaci. Nicméně je třeba
podotknout, že začíst se do téhle části bez soustředění je jako vyrazit do
temného lesa bez jakéhokoli světla. Není těžké se ztratit, ale horší je najít
cestu zpět. Mozkovým závitům nedá Huxley oddechnout ani na chvíli, když se
rozhodne začít vyprávět čtyři dějové linky současně, střídaje je po
jednotlivých replikách. Avšak nutno podotknout, že zrovna mně trocha té dřiny
při čtení vyhovuje. Nic není zadarmo a tenhle zážitek dějové paralelnosti mi za
to stál.
Děj se však opravdu rozbíhá, poté
co se Bernard vydává na výlet do rezervace necivilizovaných lidí. Zde objevuje
Johna, syna civilizované ženy Lindy, která se zde kdysi ztratila. Bernard
odváží Johna s sebou do civilizace, o které John slýchal od své zestárlé matky.
Objev Johna přináší Bernardovi nebývalý společenský úspěch, jenž pomine,
jakmile se John rozhodne bojkotovat civilizaci. Ani zde John nenachází klid. Je
příliš jiný, tak jako býval jiným mezi divošským obyvatelstvem.
Nejvíce mne oslovil rozhovor
Johna s inspektorem pro západní Evropu Mustafou Mondem. V tomto „civilizovaném“
světe ustoupilo štěstí vše. Věda, umění, náboženství a konečně i svoboda být
nešťastný. Vše je nahrazeno pouze unifikovaným pocitem blaha. Je skličující, s jakou
přesvědčivosti je tu Mustafa schopen obhajovat ztrátu všeho ve jménu štěstí.
Vypíchnout musím také děj knihy.
Tím, že se Huxley zdržel zažitých schémat postavených na jedné postavě či
tradičních milostných zápletek, ačkoliv ani láska tu nechybí, dodal na knize neobvyklé
výjimečnosti. Myslím, že dočtete-li knihu až do konce, nebudete litovat. Tedy
alespoň mne každé vybočení či zboření stereotypů potěší.
Závěrem se mi chce dodat pouze
jedno. Ačkoli může Konec civilizace působit dosti pochmurně a můžete se obávat,
že od něho nejsme příliš vzdáleni, dokud čteme Shakespeara, není nic ztraceno. Pokud
budete hledat opravdu pečlivě, najdete i v tomto monolitu pesimismu zrno
naděje.
Žádné komentáře:
Okomentovat